Posledním žijícím pamětníkem z řad hráčů SK Pardubice z válečných let byl Miroslav Potůček (1922 - 2015), který bojoval v ligovém týmu od roku 1943. V roce 2014 nám poskytl obsáhlý rozhovor.
Pane Potůčku, kdy jste se začal kamarádit s fotbalovým míčem?
Vyrůstal jsem s ním odmalička. My jsme bydleli na Olšinkách, tam jak je dodnes dům Husova sboru, poblíž byla dvě fotbalová hřiště. Hrál tam jak SK Pardubice, tak i AFK Pardubice, jejich hřiště byla oddělená plotem. A tam jsem prakticky vyrostl. Od čtyř let jsme kopali do míče, dělali i další sporty. Těm jsem se věnoval i v době, kdy už jsem hrál fotbal.
Jakým sportům kromě fotbalu jste se tedy věnoval?
Hodně jsem hrál volejbal, za Sokol, a vzhledem ke své výšce jsem hrál nahrávače. Na tenhle post jsme byli celkem tři. Já, Miroslav Petráň, který nedávno zemřel, a Potěšil, což byl doktor. Také jsme hráli basket, za Teslu, a nebylo to v příliš dobré době, akorát začínala válka. Hrálo se v areálu továrny Tesla. Za ní jsou vodní nádrže a tam bývalo také hřiště pro basketbal. Když nebylo dobré počasí, hráli jsme v sokolovně, nebo v Grandu. Byl tam velký sál a dal se tam hrát i basket.
A vy jste na Olšinkách začal hrát fotbal závodně za SK, nebo za AFK Pardubice? Který z klubů jste si vybral?
Hrál jsem za SK, od svých úplných začátků. Prošel jsem v tomto klubu žákovskými i dorosteneckými týmy, přičemž, jak jsem říkal, stíhal jsem i jiné sporty. A vydržel jsem tam až do sezóny, kdy jsme po válce sestupovali. To mě, bez mého vědomí, poslali do týmu Železničáři Pardubice.
Žil jste sportem a v roce 1931 vyrostl v Pardubicích Letní stadion. Pamatujete ho tedy jako novou stavbu.
Jistě, pamatuji si i to, když ho stavěli. Dřív tam byl sportovní klub Ohrada, u Labe koupaliště a právě v tom prostoru stadión vybudovali. Hodně se tam toho dělo, vybavuje se mi například vzpomínka, jak jsme jako mladí kluci sledovali na stadionu doběh maratónu. Stáli jsme s kamarády na malé tribuně, to je ta naproti té hlavní. Byla v ní brána, kterou závodníci vbíhali na stadion - a my je vyhlíželi.
Když jste později na Letním stadionu hráli ligu, chodily na vás velké divácké návštěvy?
Chodilo na nás hodně lidí. O fotbal byl za války velký zájem.
Jak vzpomínáte na své začátky v prvním týmu SK Pardubice?
Od postupu do ligy trénoval SK bývalý slávista, říkalo se mu Mazal (vlastním jménem Otakar Škvain - pozn. red.). Měl zajímavou motivaci. Pokud zařadil do prvního týmu dorostence, měl za to odměnu. Takže on mladé sledoval, bral nás na tréninky prvního týmu a připravoval na fotbal mezi dospělými. Tímhle jeho systémem jsem prošel i já a dostal se tak do prvního týmu.
Vzpomínáte si i po těch letech na nějaká konkrétní utkání z válečných let?
Pamatuji si třeba na náš zápas na Kladně, kde jsme vyhráli a ze kterého mám schovanou fotografii. Vzpomínám také na souboj proti SK Rakovník, to bylo mé první utkání v 1. lize v sezóně 1942/1943. Hrál proti nám bývalý reprezentant Oldřich Nejedlý a dostal jsem pokyn, že se od něj nesmím hnout. A já za ním běhal celý zápas jako voříšek (smích).
Jaká byla nejčastější pozice, na které jste nastupoval?
Já jsem hrával halva, tedy podle dnešního označení záložníka.
Protože se dochovaly jen černobílé fotografie, musím se zeptat: jaká byla barva vašich dresů?
My jsme hráli v dresech modré barvy. A na fotkách, kde máme světlé dresy, tak to byla bílá.
Ve válečných letech hrála ligu řada známých jmen, postavil jste se například proti Bicanovi?
Ano, když tady hrála za války Slavia, nastupoval za ní i Bican. No, moc se bránit nedal… Ale vynikal nejen on, výborným hráčem byl i Vlasta Kopecký, i když měl opravdu malou postavu. To byl zápas, kdy jsem jenom koukal, jak to hráli. Na Kladně jsme hráli proti Františku Klozovi, to byl taky velký hráč.
Určitě vzpomínáte i na některé své spoluhráče…
Hodně vzpomínám na jednoho, se kterým jsem se ale v lize nepotkal. Hrál v SK Pardubice ligu, ještě když jsem byl v dorostu. Jmenoval se Arnošt Kreuz a to byl pan fotbalista. Byl vysoký, hrál i za národní tým na MS 1938. Tam hrál středního útočníka, i když byl spíš střední záložník. Protože měl německé občanství, odešel po válce do Německa a jeho syn, který se narodil tady u nás v Pardubicích, pak hrál dokonce Bundesligu za Hamburk. Před rokem přijel sem do Pardubic, setkali jsme se a povídali jsme si - i o jeho tátovi.
Změnil se fotbal hodně od těch let, kdy jste ho hráli vy?
Změnil se moc. Já hrál na levé záloze a přihrát míč zpátky na obránce, to se nesmělo. Všechno jsme museli hrát dopředu. Po válce pak přišel WM systém, to fotbal hodně se změnilo, a dnešní hra, tam už se dozadu přihrává pořád…
Za vašich časů asi bylo riskantní přihrát obránci, byli za vámi jen dva a museli všechno oběhat…
Ne oni, my, halvové, jsme to museli oběhat! (se smíchem). Oni si zalezli do „vápna“ a čekali, až se tam dostanou soupeřovi útočníci.
Jak často jste trénovali, když jste byl v prvním týmu.
Dvakrát týdně, hodinu, to tehdy stačilo…
Vy jste neměli čísla na zádech. Jak poznal rozhodčí, kdo je kdo?
Znal nás, nebo se zeptal na jméno. Jinak to tehdy nešlo.
Vaše výstroj se nedala s tou dnešní srovnat. Jaké jste například měli kopačky?
Kožené, nebyly vysoké, byly pod kotníky. Ale hlavně si pamatuji, že byly těžké. To ale byl míč taky. Jednou, bylo to po válce, jsme jeli s SK Pardubice na Slovensko a hráli v Malackách. Šel na mě dlouhý míč rovnou z výkopu, já hlavičkoval a měl z toho otřes mozku… Maxmilián Synek se tam o mě na hřišti staral, ale zápas jsem musel dohrát, i když jsem skoro nic neviděl. Tehdy se ještě nesmělo střídat.
Byl jste někdy v životě vyloučený?
Já byl vyloučený několikrát, byl jsem tvrdý hráč. Když jsem dal protihráči šprajc, tak letěl… (smích)
Jaký byl váš osud v SK Pardubice poté, co jste v roce 1946 sestoupili z ligy?
Já jsem musel z týmu odejít. Dozvěděl jsem se, že klub za mě podepsal přestup do Železničářů Pardubice, bez mého souhlasu. Řekl jsem jim, že tam hrát nebudu, že raději skončím.
A skončil jste?
Ne, to zase ne. Poslali za mnou Bohouše Zoubka, což byl kluk, který do SK Pardubice o pár let dřív přišel z pražské Slavie. Měl jsem ho rád a on mi řekl: „Jdi tam, a protože je to bez tvého souhlasu, za rok jsi volným hráčem.“ Strávil jsem sezónu na jejich hřišti na Skřivánku, rok jsem tam odehrál a pak odešel do AFK Pardubice. Tam jsem kopal ještě dalších pět let a potom v 28 letech ukončil kariéru. V novinách tehdy psali, že Potůček se - v uvozovkách - pro stáří vzdal fotbalové kariéry.
Vydělal jste si v těch letech fotbalem nějaké peníze?
Ve fotbalu za války peníze příliš nebyly. Když jsem hrál v ligovém SK, byl pokladníkem pan Řepka a za vítězství jsme dostávali 50 korun. Něco jsem si vydělal, až když jsem po válce šel do AFK Pardubice. Chtěl jsem něco za přestup, tak mi dali 5.000 korun. To tenkrát byly velké peníze.
AFK hrálo tehdy na Tesle…
Ano, na stadionu Pod Vinicí, kde se hraje i dnes. Ale hřiště mělo jiný povrch, na prostředku jen hlína, ne trávník, jako je to teď.
Chodil jste i po ukončení sportovní kariéry na fotbal?
V poválečných letech byl ve fotbalu v Pardubicích hodně zmatek, měnila se jména klubů, měnily se soutěže, bylo to nepřehledné. Ale když hrála na konci padesátých let v Pardubicích Dukla ligu, chodil jsem pravidelně. Fotbal sleduju dodnes, ale teď už pouze v televizi.
Prý jste ale dlouho hrál tenis…
Ten jsem hrál opravdu dlouho, do svých 80 let. Věnoval jsem se mu hodně, hrál jsem ho také závodně.
Napadá mě, že musíte mít hodně vzpomínek na svou sportovní kariéru…
Občas se mi o tom i zdá, ale jak jde čas, vzpomínky blednou. Ale je pravda, že díky tomu, že jsem dělal víc sportů, je dodnes na co vzpomínat.
Komentáře