identity

Když SK Pardubice opustil trenér Mazal…

  • Komentuj
  • Tiskni
Zavřít
    KALENDÁRIUM

    53 let od 01.12.1968 - Z pardubického Gottwaldova (Letního) stadionu vysílala Československá televize přímý přenos prvoligového utkání VCHZ Pardubice - Dukla Banská Bystrica (2:0).

    Když SK Pardubice opustil trenér Mazal…

    Když SK Pardubice opustil trenér Mazal…

    Je pátek 12. září 1941, po čtvrté hodině odpoledne. Dva muži, oba bývalí aktivní sportovci, jdou na kurty v areálu pardubického stadionu sehrát tenisové utkání. První z nich je Jaroslav Kozák, před několika lety aktivní tenista AFK Pardubice. Tím druhým je Otakar Škvain, aktuálně trenér prvoligových fotbalistů SK Pardubice. Bývalý fotbalový reprezentant, který se ale svého času uplatnil i jako boxer, nebo tenisový trenér. Jdou spolu sehrát přátelské utkání. Ne poprvé, ale rozhodně je to naposledy. Otakaru Škvainovi ubíhají poslední minuty jeho života…

    Právě jeho osudy jsou zajímavé pro pardubické fotbalové fanoušky. Kladenský rodák Otakar Škvain (narozen 3. 6. 1894), který však byl více známý pod svou přezdívkou Mazal, kterou používala i média, už jako mladý hráč prokazoval, že má talent. V kladenském dresu nastupoval většinou na levé straně útoku. Bylo to ještě v dobách, kdy se v útoku prohánělo pět hráčů. I on během 1. světové války rukoval, ale v pořádku se do Kladna vrátil. V roce 1919 však přestupuje do Židenic (dnešní Zbrojovka Brno) a o rok později při slavné výhře tohoto týmu nad Slavií 6:2 nastřílí sešívaným pět branek. A tak není divu, že ho do své sestavy přetáhne pražská Sparta – kdo umí střílet góly Slavii, ten se může hodit!

    Ještě před příchodem do Prahy si v roce 1920 zahraje na olympijských hrách. Nastoupí do všech zápasů, v semifinále nastřílí Jugoslávii při výhře 4:1 hattrick a podílí se tak na postupu našich barev do finále. Přesto medaili z OH ve své sbírce nemá. Tým ČSR totiž, na protest proti tendenčnímu rozhodování sudího Lewise, odvede kapitán Karel Pešek-Káďa za stavu 0:2 ze hřiště a náš tým je z turnaje vyloučen.

    Mazalova – používejme tuto přezdívku, stejně jako činil dobový tisk – kariéra je i dál poměrně divoká. Je jednou ze stálic železné Sparty, nastupuje po boku hvězd, jakými jsou Pešek-Káďa, Hojer, Pilát, Janda-Očko, Fivébr, a podílí se na jejím vzestupu. Je u výhry 1:0 na půdě Barcelony, což byl zápas, který byl považován za neoficiální souboj o mistra kontinentu, nechybí ale ani u řady dalších velkých bitev. Přesto se rozešel se Spartou ve zlém. Zkraje roku 1922 se na silvestrovském zájezdu do Španělska, jako zapřisáhlý abstinent, zastal popíjejících spoluhráčů a bylo zle. Vedení klubu mu přičetlo i další prohřešek, když telegramy informoval o turné později velmi známého redaktora Josef Laufera, přestože si to Sparta nepřála. Informace šetřila pro svůj klubový časopis. Následoval klubový trest, Mazal se snažil hájit na následné valné hromadě klubu, ale nebylo mu to nic platné – Sparta ho vyloučila ze svých řad.

    Po krátkém působení v Moravské Slavii Brno sáhla po stále ještě velmi produktivním útočníkovi Slavia pražská. I tam střílel branky a patřil k platným hráčům. Jenže přišel další zimní zájezd a s ním velký zlom v jeho životě. Při přestupování na nádraží v německém Karlsruhe špatně naskočil do rozjíždějícího se vlaku a koleno si pochroumal natolik, že musel v 28 letech ukončit hráčskou kariéru. Vypráví se, že mezi vlaky nastupoval na poslední chvíli díky dětinskému vtipu svých spoluhráčů. Ti mu řekli, že v předchozím spoji zapomněl foťák, a tak se pro něj Mazal vracel…

    Tehdy se Mazal dostal do existenčních potíží. Řadu týdnů si poležel v nemocnici v Německu, později v Kladně. Když bylo jasné, že je s fotbalem konec, uvědomil si, že nezvládne financovat svá studia. Jeho klub mu však pomohl. „Bývalé levé křídlo Sparty a Slavie bylo pro úraz na železnici utrpěný nuceno vzdáti se výkonného sportu,“ psaly na podzim 1923 Národní listy. „Tímto úrazem a nemocí promeškal Mazal celý semestr zvěrolékařských studií, který nyní v Brně hodlá dokončiti. Nemá však k tomu dostatečných prostředků, a proto podniknuta bude před zápasem DFC–Slavia veřejná sbírka ve prospěch tohoto populárního hráče.“ Ne, nebyl tak neoblíbený, jak o něm psala Sparta na sklonku jeho kariéry ve svém stejnojmenném klubovém časopisu.

    Studium zdárně ukončil. Fotbalová kariéra byla pryč stejně jako ta boxerská, které se souběžně s vystupováním na zelených trávnících věnoval. Mazal si našel jiný sport – tenis. Vzhledem k tomu, že do konce života jako následek zranění kulhal, neproháněl se po dvorcích jako hráč, ale jako trenér. Ve fotbale, jeho milovaném sportu, se funkce trenéra v podobě, jak je vnímána dnes, v těch letech příliš nenosila. Snad jen s dvěma výjimkami u pražských „S“ – lavičce Sparty seděl Angličan Johny Dick a u sešívaných Skot John William Madden. Pod oběma Mazal nastupoval. Když se učil u nejlepších, proč své zkušenosti stejnou formou nepředat dál?Mazal na trenérském postu vystřídal řadu klubů. Už koncem dvacátých let trénoval v tehdy polském Lvově místní Pogoň, nezahálel ani doma v Československu. Žatecký DSV Saaz vedl v 1. lize, kam o rok později vytáhl i zakarpatský Užhorod. Poté trénoval Prostějov a na sklonku léta roku 1937 si ho vybralo vedení SK Pardubice, tehdejšího nováčka ligové soutěže. Jeho první mise ve východních Čechách byla úspěšná. Tým se zachránil a o dobrém Mazalově citu pro posily svědčí angažování Arnošta Kreuze, hráče německého původu, který přišel do Pardubic během sezóny a v roce 1938 reprezentoval ČSR na mistrovství světa ve Francii. A byl to Škvain-Mazal, kdo poprvé poslal v pardubickém dresu na ligový trávník pozdějšího reprezentanta Jiřího Zástěru.

    Na dalších dvou angažmá zkušeného a renomovaného trenéra Mazala semlely historické události. V červnu 1938 zamířil do Bratislavy trénovat 1. ČSSK (dnešní Slovan), ale protože Slovensko se pár měsíců po Mnichovské dohodě odtrhlo od Československa, jeho působení na východě nuceně skončilo. Hned si našel další angažmá, ale to už téměř zavání cimrmanovským vyprávěním. Podepsal totiž smlouvu ve Wisle Krakov, předním polském klubu. U severních sousedů se v těch letech hrála soutěž systémem jaro–podzim a Mazal si vedl se svými svěřenci dobře – pohybovali se na čele tabulky. Jenže jeho snažení zpřetrhaly německé tanky, které 1. září 1939 vjely na polské území a byl konec nejen polské fotbalové ligy, ale i mírových let.

    Mazal se tak musel vrátit tam, kde začínal. Do Kladna. V březnu roku 1940 se ujal týmu téměř odsouzeného k sestupu a podařilo se mu ho zachránit. V rodném městě setrval ještě jednu sezónu, když ho podruhé v kariéře oslovilo na začátku léta 1941 vedení SK Pardubice. Nabídce příjmu 3000 korun měsíčně, prémiím ve stejné výši, jako mají hráči, a ubytování v hotelu Veselka, tomu zkrátka nešlo odolat… „Když Mazal poprvé přijel do Pardubic, aby převzal trénink a dohled nad mužstvem SK Pardubice, sešlo se na jeho prvním tréninku na Dolíčku tolik diváků, jako by se tam hrál špičkový divizní zápas,“ vzpomínal tisk na jeho nástup do funkce.

    Pustil se s vervou do práce a v prvních dvou zápasech sezóny 1941/1942 se jeho hráči postavili proti plzeňským týmům. Na půdě Viktorie sice prohráli 0:2, ale o týden později na Letním stadionu porazili SK Plzeň před 5000 diváky vysoko 7:2. I přes vysokou výhru vytkl pardubickým hráčům tisk slabou koncovku. „Hráči se ještě neodnaučili svým bývalým chybám ve střelbě. Tu čeká trenéra Mazala ještě hodně práce,“ informovaly v pondělí 8. 9. 1941 o utkání Lidové noviny.

    Ten den si zajel Mazal do Prahy na Ligové zasedání, což byl orgán, který s definitivní platností potvrzoval platnost výsledků víkendových zápasů. Měl před sebou týden bez mistrovského utkání. Fotbalová asociace totiž na další víkend naplánovala utkání Čechy-Morava hrané v Olomouci, kam byli vybráni i tři jeho svěřenci: Zástěra, Šmejkal a Slavíček. SK Pardubice si tedy domluvil na neděli přátelské utkání v Chrudimi, aby si mohl trenér vyzkoušet další hráče.

    Na pátek 12. září se tedy mohl domluvit s Jaroslavem Kozákem, že si navečer zahrají tenis, jak to občas činili od Mazalova návratu do Pardubic. Bylo po páté hodině, hráli druhý set. Najednou se Mazal, sportovec, který projel kus světa, chytil za hrudník a nevypadalo to s ním vůbec dobře. Jeho protihráč okamžitě zavolal městského lékaře Dr. Kohoutka, ale tomu již nezbylo než konstatovat, že Otakar Škvain-Mazal je mrtev. Příčinou smrti byla srdeční mrtvice.

    Klub se ponořil do smutku. V úterý proběhlo na pardubickém stadionu rozloučení s trenérem, který tak nečekaně své hráče opustil. „Poslední poctu vzdalo velké množství sportovců a přátel trenéra Mazala-Škvaina na jeho poslední cestě z Pardubic do Kladna,“ psaly Lidové noviny. „Rakev s pozůstatky byla vystavena v maratónské bráně pardubického městského stadia, kde promluvil za sportovní klub Pardubice Dr. Žváček, za východočeskou župu Českého svazu footballového ředitel Jelínek. Oba zhodnotili Mazalovy zásluhy o český sport. Potom smuteční průvod obešel hřiště, jeho pozůstatky nesli jeho ligoví pozůstalí hráči do pohřebního vozu a průvod pak doprovodil zesnulého až k labskému mostu. Po smuteční skladbě odjel pohřební vůz na Kladno, kde bude pohřben do rodinné hrobky.“

    Všechny české deníky o této smutné záležitosti informovaly, Mazalovo jméno mělo dobrý zvuk. Před tragickou událostí o něm jako o svém dalším trenérovi uvažovala i Sparta, se kterou se před lety rozešel ve zlém, ale čas otupí všechny hroty. V následujícím ligovém kole, ke kterému jeli hráči Pardubic na trávník nováčka Polabanu Nymburk, nastoupili jeho svěřenci s černými páskami na rukou.

    „Když Mazal musel ukončit kariéru, tehdy to byla pro český football těžká rána,“ vzpomínal v září roku 1941 časopis Rekord, list Českého svazu footballového. „Nutno uznati, že on byl první, kdo tuto ránu vnitřně překonal a našel si způsob, jak by mohl svému sportu sloužiti dál. Stal se jedním z mála uznávaných a neobyčejně úspěšných českých trenérů a všude, kde působil, zůstavil za sebou solidní práci i dobré vzpomínky. Smrt zastihla sportovce ještě velmi mladého, teprve 47letého, uprostřed úspěšné činnosti, plného energie. Neměl právě lehký život, snad jen tou lehkou, bezbolestnou smrtí se mu osud snažil trochu vynahraditi jiné těžké údery, kterými jej v životě častoval.“

    Tak se uzavřela životní cesta trenéra, který toho mohl ve fotbale ještě hodně dokázat. Cesta plná úspěchů, zlomů i dramatických událostí.

     


    Trenér Mazal s A-týmem SK Pardubice, den před svou smrtí

    Zobrazit First article

    Komentáře

    Story Page