identity

Ladislav Procházka rád vzpomíná na svůj ligový gól

  • Komentuj
  • Tiskni
Zavřít
    KALENDÁRIUM

    80 let od 15.08.1938 - Naposledy nastoupil za SK Pardubice vynikající útočník Rudolf Wittmann, jehož stopa se ztratila v době mobilizace a obsazení ohraničí Německem (sloužil jako důstojník u jezdeckého pluku v Pardubicích)

    Ladislav Procházka rád vzpomíná na svůj ligový gól

    Ladislav Procházka rád vzpomíná na svůj ligový gól

    Bývalý pardubický ligový fotbalista Ladislav Procházka (* 14. května 1944) je jedním z pamětníků sezóny 1968/1969, kdy se na Letním stadionu hrála naposledy nejvyšší soutěž. A stále u fotbalu aktivně působí. Potkávat ho můžete jako maséra ligového dorosteneckého týmu U-19.

    Pojďte si s námi ale trochu zavzpomínat. Kdy jste začal s fotbalem?

    S fotbalem jsem začal hned, jak to jen šlo, odmala jsem kopal do míče. A můj první klub, za který jsem hrál, byl Slovan Pardubice. V dorostu jsem pak skončil už v 16 letech a šel mezi dospělé, protože jsem chtěl hrát s klukama, kteří už dřív do "chlapů" přešli. A v 17 letech jsem ze Slovanu přestoupil 1. ledna 1962 do VCHZ, rovnou mezi dospělé.

     

    VCHZ se o rok dřív spojil s Duklou, která v roce 1960 sestoupila z ligy. Jakou jste hráli soutěž, když jste do klubu přišel?

    Hráli jsme 2. ligu, která tady po spojení obou klubů zůstala. Bylo s námi ještě pár kluků, kteří dosluhovali vojenskou službu v Pardubicích, ale ti postupně odešli. Měli jsme málo hráčů, i s tou šesticí vojáků nás bylo asi třináct. Já o něco později tým musel opustit, šel jsem na vojnu, kde jsem ve VTJ Tábor strávil 18 měsíců.

     

    Když jsme zmínili Duklu, vy jí musíte v 1. lize pamatovat…

    Jistě, pamatuji si na to. Dukla tady hrála ligu 3 sezóny, ale pak udělala velký průšvih. Když se zachraňovala Žilina, polovina vojáků v pardubickém dresu, ti ze Slovenska, chtěla ve vzájemném zápase "hrát pro ni". A druhá část se zase snažila pomoci Spartě, která také bojovala o záchranu… Tenkrát to byl velký průšvih a rok nato Dukla sestoupila. 

     

    Jak vzpomínáte na Letní stadion z těch let?

    Pamatuji si, jak se pro tehdy ještě ligovou Duklu rekonstruoval trávník. Jinak žádné velké úpravy neprobíhaly. Stadión byl už v těch letech starý, bylo to na něm znát, ale návštěvy jsme měli slušné. Lidi sedávali na cyklistické dráze, která okolo hřiště tehdy ještě byla, na fotbal chodili rádi. Škoda, že dnes už je stadion hodně zanedbaný. Pardubice jako stotisícové město by si rozhodně zasloužily lepší podmínky pro fotbal. Snad se situace co nejdřív zlepší.

     

    Říká se o vás, že jste byl řízný bek. Byl jste takový už jako mladý?

    To já neříkám, že jsem nebyl trochu říznější (se smíchem). Ale když se dnes podíváte na některé zákeřné zákroky v televizi, tak takhle jsem já opravdu nehrál! 

     

    Ve starším rozhovoru s vaším tehdejším spoluhráčem Robertem Segmüllerem jsem slyšel, jak byl překvapený, že když přestoupil na konci 60 tých let do Pardubic, že většina hráčů chodila do práce. Bylo to opravdu tak?

    Když jsme hráli ligu, to už jsme do práce nechodili, ale předtím ve 2. lize ano. Ráno jsme vstali a vyráželi na sedmou hodinu, pracovali jsme ve VCHZ, v podniku našeho sponzora. Ve dvě hodiny odpoledne jel trolejbus ke stadionu a kolem čtvrt na tři jsme z něj utíkali do kabiny, rovnou na trénink. Tohle skončilo až během sezóny, ve které jsme bojovali o postup do ligy. To jsme už hráli jenom fotbal.

     

    Když začala sezóna 1967/68, po které jste slavili triumf ve 2. lize, bylo vaším úkolem postup vybojovat?

    Rozhodně. V každém případě jsme do sezóny šli s tím, že chceme postoupit. Před jejím začátkem jsme posílili o některé další hráče a měli silný tým. A já si dodnes myslím, že kdybychom měli lepší funkcionáře ve vedení, mohli jsme jít do ligy už dřív.

     

    Kolik přišlo na jaře 1968 diváků na váš postupový zápas proti Chebu, který jste vyhráli 7:0?

    Tehdy přišlo 10.000 lidí, bylo plno, o to větší to byla radost. Člověk na to rád vzpomíná, kdo to nezažil, ten to nepochopí. Před pár dny jsem se díval v televizi na finále Evropské ligy a sledoval, jak se Sevilla raduje. Je to hezké se na to dívat, ale podobnou radost si musíte někdy prožít, abyste jí naplno pochopil.

     

    Musela to být velká sláva, když se Pardubicím podařilo postoupit do 1. ligy…

    Máme hezké vzpomínky na to, když jsme postup do ligy vykopali. Oslavili jsme to, jeli jsme na dovolenou… Jenže po roce se zase sestoupilo, to bylo smutné.

     

    Proč si myslíte, že se ligu nepodařilo zachránit?

    Byla to neudržitelná situace. Už po podzimu někteří říkali: "Jdeme pryč ", což nebylo dobře, obzvlášť když to byli kluci, kteří tvořili kostru týmu. Do toho nebylo naše vedení úplně na ligové úrovni…

     

    Na který z ligových zápasů nejraději vzpomínáte?

    Hned na ten první, na Letním stadionu jsme hostili Lokomotivu Košice a porazili jí 4:0. Na utkání přišlo 14.000 lidí, byla z něj reportáž v televizi. A radost jsem měl o to větší, že se mi v něm podařilo vstřelit jednu naši branku.

     

    Aktuálním mistrem ligy je Sparta, jak vzpomínáte na prvoligové zápasy proti ní?

    Na jejím stadionu se hrálo těžko. Už když jsme k němu přijížděli, prohrávali jsme. To člověk pocítil hned; rozhodčí pískal tak, že první zákrok u branky byla penalta. Prohráli jsme 0:1, gól opravdu padl z pokutového kopu… Doma jsme s ní pak remizovali 0:0.

     

    Po jedné sezóně se tedy z ligy sestoupilo, odešla řada hráčů a o rok později tým spadl i z 2. ligy. Dokázal se ale vrátit a bojovat o čelní pozice. Co bylo impulzem k této změně?

    V roce 1971 přišel trenér Bohumil Musil, to byl vynikající trenér, bývalý voják, který trénoval i Duklu. Ale neměl u našeho vedení na růžích ustláno. Tehdy tady nebyl dobrý klubový výbor, plno komunistů mezi nimi bylo, všechno potřebovali vědět, do všeho mluvili… Řekl bych to takhle: tým jsme měli na první ligu, ale vedení, to byl okresní přebor. Rád ale z té doby vzpomínám na ředitele podniku VCHZ Kašpara. Ten nás držel a hodně nám pomáhal.

     

    Na jaře 1973 jste ve 2. lize opět sahali po postupu, ale nevyšlo to. Proč se to nezdařilo?

    Tenkrát jsme měli dobrý tým. V sezóně 1972/1973, jsme hráli o postup my, Inter Bratislava a pražská Bohemka. Bylo to hodně vyrovnané, pár kol před koncem jsme byli v čele tabulky. Jenže čtyři kola před koncem jsme jeli do Mostu, který byl poslední, a nečekaně prohráli. A bylo po nadějích.

     

    Vaše hráčská kariéra byla dlouhá, máte spočítáno, kolik jste odehrál utkání?

    Hrál jsem až do roku 1976 a měl jsem odehráno přes 700 zápasů, kromě vojny všechno za Pardubice. V tom roce se sestoupilo, to už nás trénoval můj bývalý spoluhráč Josef Kořínek. Začala přestavba týmu, tak jsem kariéru ukončil.

     

    Ale u fotbalu jste zůstal…

    Začal jsem jako vedoucí týmu u dorostu a pak jsem se dal v osmdesátých letech na dráhu maséra. Dělali jsme desetidenní kurz v Jičíně a řeknu narovinu, že kdybych věděl, jak náročné budou závěrečné zkoušky, že bych tam nejel. Věci z anatomie, které po nás chtěli znát, se za těch deset dnů nešlo naučit. Ale měl jsem štěstí na závěrečnou otázku, kterou jsem zvládnul a stal se ze mě masér.

     

    Vy jste se nikdy nechtěl stát trenérem?

    Jsem hodně emotivní a myslím si, že u mládeže by nebylo dobré pro výchovu hráčů, kdyby viděli, jak moc to všechno prožívám. Dodnes to všichni na lavičce vidí, jak se mnou každý zápas "pumpuje". Ono to ale bez emocí nejde, to by nebyl fotbal.

     

    Stále tolik prožíváte fotbalová utkání?

    Kolikrát přijdu domů a musím poslouchat: "Neblbni, nebo to s tebou praští!". Když je soupeř lepší, tak uznám jeho sílu. Ale když je to vyrovnaný zápas a vidím, že se do toho nedalo všechno, tak to hrozně prožívám!

     

    Kteří hráči v pardubickém dorostu mají podle vás před sebou budoucnost?

    S balónem se mi líbí Tomáš Bydžovský, ale málo využívá svého tahu na branku. Kolikrát jde z pravé strany a místo toho aby šel přímo, jde dělat kličku obránci. Něco podobného je Patrik Valenta, u kterého je škoda, že nemá dobré zakončení. Pořád jim říkám, že je potřeba se na to zaměřit, vždyť jsme několikrát prohráli 0:1 a to je škoda bodů.

     

    Setkáváte se se svými bývalými spoluhráči?

    Tohle mě hodně mrzí, že se neděje. Potkával jsem se s Možíšem, Hojsíkem, Plockem, jednou přijel do Pardubic i gólman Liška. Šli jsme do Plzeňky na pivo, zavzpomínali a spoustu toho probrali. Ale je to už pár let a já přiznávám, že tohle mi chybí. Kdyby se nám nějaký sraz bývalých hráčů povedl dát dohromady, bylo by to výborné.

     

    Blíží se derby s Hradcem, byla tato utkání už během vaší kariéry tak vypjatá?

    Už za našich dob měla derby náboj. Pamatuji si, že lidé šli na náš zápas pěšky z Pardubic až do Hradce. Jednou se sešlo na našem zápase v Hradci 22.000 lidí, skončilo to bez branek. Jarní odveta v Pardubicích se pak odehrála na Rudé hvězdě, kam přišlo 19.000 diváků. Museli jsme hrát tam, protože na Letní stadion by se tolik lidí nevešlo.

     

    Co byste přál pardubickému fotbalu do budoucna?

    Chtělo by to větší podporu města. Fotbal má v Pardubicích tradici a nemělo by se na to zapomínat. Letní stadion je v současnosti ostudou města, ale já doufám, že se tahle situace zlepší a pro fotbal tady budou zase dobré podmínky.

    Zobrazit First article

    Komentáře

    Story Page